Pokaždé, když u některého z mých přátel keramiků zahlédnu hroudu hlíny na hrnčířském kruhu, říkám si jak je to možné, že já, na rozdíl od nich, v té blátivé hmotě nevidím nic z toho, co se jim podaří nejdřív vytvarovat rukama a z čeho oheň vzápětí vypálí střep, který nejen, že má svoji pevnost, ale také vlastní hlas.
Jakoby se hrnčířskýma rukama probouzely k životu zpěvy hlíny, stopy zvonů vznášejících se nad krajinou a také vůně, protože každý z těch artefaktů má svoji vlastní vůni. Když jsem jezdíval na Berounské hrnčířské trhy, nikdy jsem o tom tak nepřemýšlel, protože jsem spíš vstřebával jedinečnou atmosféru, která ovládala střed královského města, bavil se tu více tu méně povedeným hrnčířským zbožím a také lidmi, kteří procházeli kolem stánků, prohlíželi, vybírali, kupovali, aby si kus toho kouzla odvezli domů. Je to kouzlo, ale to jsem si uvědomil také mnohem později a nikoliv v Čechách, ale na řeckém ostrově Samos, kde jsem pozoroval místního hrnčíře při prácí, který vytahoval z kusu hlíny nádherný džbán a zpíval si při tom. Bylo to, jako bych se v tu chvíli na dohled moře účastnil okamžiku, kdy Stvořitel /a vůbec nejde o to, zda to byl Bůh křesťanský, nebo některý z těch antických bohů/ z kusu hlíny, vymodeloval prvního muže, aby vzápětí pro tento svět stvořil také tu křehčí bytost, aby je špetkou božského dechu vyprostil z neživé hmoty, vložil do nich život, tvořivého ducha, sny a tím pádem i lásku. Vím, že křivdím hlíně, když o ní píšu jako o čemsi neživém, protože s každým jarem se v ní probouzí tolik tvořivé síly a to pomíjím fakt, že dokáže probouzet představivost, že někde v ní jsou ukryté tvary, že se na rozdíl od jiných živých bytostí, dokáže přátelit s ohněm. Díval jsem se na toho zpívajícího Řeka s rukama umazanýma od hlíny a záviděl jsem mu, že na rozdíl ode mne vidí, co je uvnitř a nejenom, že to vidí, ale že ze skrytého dokáže vytvořit viditelné. Mám rád všechny možné hrnky na kafé, svícny, vázy, ale mám také doma pár výjimečných kousků, které vytvořil člověk, který měl na ateliéru cedulku Dvořák, dobrodruh, keramik a houslista, mám Maxerův obří svícen, kterému důvěrně říkám světlo v natáčkách, protože připomíná ženskou hlavu, která propadla marnivosti, mám řadu štíhlých nádob od Martiny Jankové, které vzdáleně připomínají vznešenost ženského těla a pár dalších kousků, kterých se rád dotýkám, protože mi ten dotek zprostředkovává stopu těch, kdo v hlíně viděli dál než já.
Berounské keramické trhy, abych se vrátil k tématu, mají za zády nejenom docela slušnou historii a také nespočet jmen keramiků, kteří k nim patřili a snad i budou patřit, až tyto těžké časy pominou, ale také řeku, která svými meandry modelovala krásný vápenec, ale také kopce, které milovali čeští králové a někteří dokonce tak intenzivně – mám na mysli Václava II – že navždy spojily kus své bytosti s místem. Václav II. srdce, které odpočívá v kostele nad Královým dvorem. Jsou tu magická místa, pokud je člověk našeho postmoderního času aspoň občas přístupný věcem křehkým a vnímá je. Dar hlíny, magie lidských rukou, vlny dávného moře ukryté pod povrchem krajiny.
Keramika je, když o tom budete přemýšlet, poselství z velice vzdálených časů. Doteky, které nás spojují s pradávnem. Když jsem se před mnoha lety na Katedře archeologie brněnské filosofické fakulty poprvé dotýkal nálezů, které nás spojovaly s Velkou Moravou, zažil jsem pocit, který bych mohl označit jako mystický. Při tom těmi nálezy nebyly proslulé zlaté náušnice velkomoravské princezny, ani spony velmožských oděvů, i když i ty v pracovně pana profesora Absolona byly k vidění, ale docela obyčejná vypálená hlína. Kusy černého střepu s charakteristickou vlnovkou, kterou snad každý student historie na konci prvního ročníku dokáže vročit do nezastavitelného plynutí času. Tenkrát jsem mohl ty kusy starodávné misky držet v ruce, jak dlouho jsem chtěl. Mohl jsem prsty vnímat hladkost střepu, ale také reliéf zdobení, které dokládalo, že už od dávna k věcem zcela obyčejným patřilo to, co doplňuje účelnost, totiž krása. Byl to mimořádný pocit, protože zbytky keramických artefaktů nebyly za sklem muzejní vitríny, ale na stole přede mnou. Vyproštěné z minulostí, vyzvednuté z hlíny a přece svou podstatou s hlínou navěky spojené. Možná právě z toho studentského dotýkání ve mně ulpěla láska ke keramice, k hlíně, které nejprve lidské ruce a poté oheň vdechly duši. Tato vzpomínka se mi neobyčejně intenzivně vynořila z paměti, když jsem se poprvé probíral hrnky, svícny, miskami, džbánky na berounském rynku. Možná, že právě tak dávní hrnčíři Velkou Moravou počínaje, potom celý středověk a možná i mnohem blíž k našemu času nabízeli své dílo. Nikdo to sice neřekl nahlas, ale v té atmosféře trhu byla cítit magie doteků. Pohyb rukou nad hrnčířským kruhem, které se opakují znovu a znovu, poukazujíce na svoji dávnost. Na jakýsi prvotní impulz, který člověka přiměl, aby z hlíny, která byla všude kolem, vymodeloval nádobu na zrní, na omastek, na vodu. Aby posunul svoje pravěké nepohodlí blíž k době, kdy sice misky a džbány mohou sloužit svému prapůvodnímu účelu, ale kdy je navíc vnímáme jako předměty schopné zprostředkovávat krásu. Možná je chyba, že se tu nechci probírat historií trhu, vznikem berounského muzea keramiky, jmény tvůrců zvlášť krásných kusů, případně technologií, která podmiňuje keramickou tvorbu, ale víc než cokoliv jiného cítím nutnost chválit samotný fakt, že něco takového existuje. Že nás jenom ta přítomnost keramického díla nabízeného pod stejným nebem, jako v dávných časech, vytrhuje z doby plastové, z doby, kdy tovární linka před sebou valí stovky a stovky hrnků, misek, talířů, všeho, co se dá z hlíny vytvořit. Že si tu umím představit úžas našich dávných předků, když jim před očima oheň nejspíš zcela náhodou ten kus uplácané hlíny přetvořil v tak užitečný předmět. Kdoví možná právě v té chvíli se narodil pokrok.
J. T.
Mgr. Jan Tůma (* 1941) nastoupil po absolvování Divadelní fakulty AMU v Praze jako režisér slovesných pořadů do rozhlasového studia v Brně, kde se věnoval především autorským projektům a experimentům v oblasti rozhlasové stereofonie. Za tuto činnost získal opakovaně první cenu za stereofonní tvorbu v rozhlasové Žatvě, v roce 1981 Prix Bohemia za autorství a režii hry Hodina ve znamení tmy. V roce 1984 získal dvě druhé ceny za dramatické texty ke 100.výročí založení českého divadla v Brně. V témže roce nastoupil jako zástupce šéfredaktora Hlavní redakce literárně dramatického vysílání v Praze. V roce 1986 byl jmenován šéfrežisérem Českého rozhlasu. Od července 1989 až do odchodu do důchodu působil jako režisér, redaktor kultury a redaktor v Redakci speciálních projektů ČRo 3 – Vltava. V té době získal také Prix non pereant za dokumenty věnované ochraně kulturních památek a za pořady inspirované designem Národní cenu za publicistiku.