Významný badatel Berounské keramiky PhDr. et Mgr. Vítězslav Štajnochr, Ph.D. z Univerzity Karlovy napsal:
„Evropský význam berounské keramiky je nepochybně pádným argumentem pro zřízení samostatného Muzea berounské keramiky v Berouně; město Beroun by se zajisté mělo pyšnit berounskou keramikou jako historickou perlou, znamením identity, které by specificky presentovalo město i v zahraničí.“
Nejznámějším dochovaným celým kusem je džbán „Šimona Nemazala z Berouna“, nádoba zdobená kukačkou a datovaná nápisem k roku 1577. Berounští hrnčíři byli proslaveni svou šikovností již na počátku 14. století. K rozmachu tohoto řemesla v Berouně však došlo v 16. a 17. století. Tradice hrnčířství se udržela až do 19. století a v současnosti na ní opět řemeslníci a umělci v Berouně navazují. Od roku 1997 město Beroun pořádá pravidelné podzimní hrnčířské trhy a pro velký zájem probíhá od roku 2003 i jarní setkání hrnčířů a mistrů dalších uměleckých řemesel na Husově náměstí. Díky projektu města Berouna na oživení tradice berounské keramiky a z iniciativy organizátora trhů, pana Vladimíra Izbického, se otevřelo komorní muzeum věnované svým názvem unikátní renesanční keramice. Sídlí od února 2015 v Berouně, v malebném Reinovském domě při městské hradbě. Na základě archeologických nálezů začal Vladimír Izbický vyrábět volné repliky berounské keramiky, inspirované technikou výroby a motivy zdobení z přelomu 16. a 17. století. Po otevření Muzea berounské keramiky v roce 2015, předal své mnoholeté zkušenosti do muzejní keramické dílny, kde se nyní vyrábí novodobá berounská keramika pod vedením lektorky keramiky Heleny Klicperové. Ta je autorkou současných, inovovaných malovaných dekorů na novodobé Berounské keramice.
V 16. a na počátku 17. století obývali hrnčíři v Berouně uvnitř hradeb ulice Českou a Na klášteře a dále severně od města na břehu řeky předměstí Rybářské a předměstí Horní zvané též Hrnčířské. Výrobky berounských hrnčířů byly v 16. a v 17. století oblíbeny a žádány i v širším okolí, např. Vilém z Rožmberka a Petr Vok si je nechali vozit do Českého Krumlova a do Třeboně, z berounských džbánů se také pilo při korunovaci krále Matyáše v Praze v roce 1611. Význam berounského zboží nepřímo dokládají i konkurenční spory berounských a pražských hrnčířů o pražské trhy. V roce 1541 byla tato situace řešena smluvně, v roce 1560 však byla předmětem soudního sporu a došlo i k osobním napadením a k rozbíjení berounského zboží dovezeného do Prahy.
Z této doby je znám z Berouna značný počet hrnčířů, celkem 8 významných hrnčířských rodů, které působily mezi lety 1523 -1735. Přičemž většina se jich soustřeďuje do období 1540 – 1618. V letech 1550 – 1570 byli jmenováni další 4 hrnčíři a v letech 1570 – 1618 dalších 12 hrnčířů. O významu hrnčířů v Berouně svědčí i působení hrnčíře Tomáše Pulce v úřadě primátora v letech 1581 -1582, v době třicetileté války byl jedním z obecních starších hrnčíř Jan Kameš. Cechovní organizace berounských hrnčířů se uvádí poprvé k roku 1560. Beroun byl ve třicetileté válce těžce poškozen za saského vpádu 1634 a zejména za švédského vpádu 1639. Berounské hrnčířství bylo postiženo i politickou a náboženskou emigrací. Nemalou měrou působilo na život ve městě, a tedy i na hrnčířství 5 požárů, které Beroun postihly v letech 1564, 1599, 1611, 1635 a 1639. K roku 1651 se Hrnčířské a Rybářské předměstí uvádí jako vypálené a pusté, v témže roce žili v Berouně jen čtyři hrnčíři. Hrnčířské řemeslo bylo jistě ve třicetileté válce těžce poškozeno, ale je zřejmé, že si uchovalo svůj význam i ve druhé polovině 17. století, o čemž svědčí i to, že řada hrnčířů působila v městské radě a že hrnčíři stále exportovali své zboží do Prahy. Historik Z. Winter uvádí: „…a když berounští na jarmark hrnce plují (což činívali od starodávna), jsou povinni z nákladu něco hrnců dáti (v Dobřichovicích)“. Úpadek berounského hrnčířství je tedy mladšího data, nastal pravděpodobně až 18. století.
Koncem 19. století začala výroba smaltovaného kovového nádobí v Novém Jáchymově a také manufaktury v Českých Budějovicích zaplavily kameninovým zbožím celé Čechy. To vedlo k úpadku dílen berounských hrnčířů a na sklonku 19. století zbyli z kdysi slavného a bohatého cechu sotva tři mistři. Poslední hrnčíř mistr Votava ze Zavadilky zastavil svůj kruh po druhé světové válce.
Co to tedy je ono několikrát zmiňované berounské zboží? Čím je tak zvláštní, že jsme schopni ho v archeologickém materiálu jednoznačně identifikovat? Jde o keramiku s červeně až červenohnědě zbarveným střepem a často bílým výzdobným nástřepím (ojediněle se objevují i další barevné varianty, např. zelená) a skupina šedobělavě zabarvených jemných tvarů. Vyskytující se dekory jsou provedeny mechanicky a malířsky.
Skupina nádob červeného zboží, převážně talíře, poháry, džbány a mísy, zdobená bílou hlinkou pomocí kukačky tvoří v současnosti nejatraktivnější část celého dosud známého souboru. Dekor vytváří pruhy a pásy, jednoduché schematické rostlinné motivy, stromečkovité útvary, síťování, srdíčka, kosočtverce, kříže a terčíky, motivy ptáčků, zvířecích a lidských postav. Nejznámějším dochovaným celým kusem je džbán „Šimona Nemazala z Berouna“, nádoba zdobená kukačkou a datovaná nápisem k roku 1577 a 57cm vysoká, nachází se ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
